Sbor Jednoty bratrské v Ústí nad Orlicí

Město samotné bylo založeno uprostřed 13. století a na začátku 16. století patřilo pánu Vilémovi z Pernštejna. Již za husitských válek se přiklonilo k husitskému proudu, jako převážný počet měst v Čechách i na Moravě, i když katolicismus nikdy nevymizel. A když se čeští bratři usadili r. 1457 v Kunvaldě, začali prostřednictvím dopisů postupně oslovovat skupinky podobně smýšlejících křesťanů. Roku 1496 psali do Ústí (tehdy se město jmenovalo Oušť) a list nezůstal bez účinku. O samotném založení sboru nemáme přesné informace, ale už o 6 let později psal bratr Lukáš dopis ústeckému správci sboru, bratru M. Havlovi, v němž mu vytýká , že se ve sboru nepostí ve stejnou dobu jako v ostatních sborech a že se pracuje v době církevních svátků.
Pronásledování na sebe nedalo dlouho čekat. Již v roce 1509 bylo královským mandátem zakázáno konati služby Boží. Tehdy se proti zákazu Tůma Přeloučský postavil a dobře udělal. Vilém z Pernštějna byl ochráncem bratří a rozhodl se „nebrat královskou zápověď tak důkladně„.
Další vlna proti Jednotě povstala roku 1547. Tehdy byla pozavírána většina sborů ve východních Čechách. Biskup Jan Augusta vydal doporučení, ve kterých bratřím radí, jak se během pronásledování chovat. Přesto ve východních Čechách nakonec zůstaly sbory jen v Brandejse a v Ústí. V té době vedl ústecký sbor bratr Václav Holý ze Solnice. Pronásledování však ještě přitvrdilo. Roku 1555 byla vydána přísná zápověď, aby se bratři vůbec nescházeli. Ale bratrský sbor v Ústí přesto rostl. Důkazem toho je i fakt, že roku 1563 koupili „Jarolimovskou roli“, a během tří let postavili současnou faru.  Jejich finanční obětavost byla ohromující. Místo aby se stavbou finančně vyčerpali, přikoupili o 4 roky později ještě přilehlou stodolu. K Jednotě se tehdy přidali všichni nekatolíci z města!
 
Proto roku 1569 žaloval ústecký farář podobojí, že v Ústí se pořád drží ten kazatel (dosl. napsal „rotmajstr“), ke kterému lidé pokoutně chodí, vysluhují si křty a svatou večeři Páně. Ač on je již 4 roky ústeckým farářem, nekřtil ve svém kostele ani jedno dítě a nevysloužil ani jednu svatbu – všichni chodili za bratrským kazatelem.
Pán Vratislav z Pernštějna tedy do Ústí dosadil za faráře svého oblíbence, jezuitu Jiřího Hanzera z Falkenberku, ten však mnoho nezmohl, protože město stálo při Jednotě. Jakási sestra Janková tehdy prohlásila: „Když chtějí, abychom do kostela chodili, nechažť všechny ty čerty  z kostela, a praporce, korouhve a ornáty se vyházejí a naši správcové ať nám káží !“ Proto se do celé kauzy vložil Vratislav z Pernštejna osobně. V Lanškrouně Jednotě zbořil faru, v Ústí ji zapečetil a bratry nechal pozavírat a majetek jim zkonfiskoval.
To trvalo až do roku 1583. Jednota ale i toto pronásledování přečkala. Do bitvy na Bílé hoře se tu vystřídali za sebou tři kazatelé, poslední z nich se jmenoval Jan Hložek (ten tu v čísle popisném 53 žil až do roku 1626). Jezuity vystřídal kněz podobojí, Jiřík Lichtenberg. Kostel církve podobojí stál tam, co nyní stojí kostel katolický.

Třicetiletá válka ukončila působení Jednoty na českém území. Ačkoli synové pana Adama Herzana vyhlásili ještě v roce 1619  na svém panství náboženskou svobodu, netrvala dlouho. Budova i s hospodářskými pozemky byla pak vrchností zkonfiskována a odevzdána místnímu záduší. Roku 1668 byl dům prodán a v soukromých rukou katolíků zůstal až do roku 1901. Katolíci se snažili osekat symbol kalicha, který byl vysochán nad dveřmi, ale ten zůstal dodnes patrný. Během přestavby našli zazděný i bratrský kalich, který se dochoval a dnes je opět používán při slavnosti Večeře Páně.

Neúnavná touha po rozšíření světla evangelia vedla potštejnského kazatele Schmidta k pokusu o vnitromisijní bratrské dílo v některém dalším místě východních Čech. V úvahu přicházelo především Ústí nad Orlicí, ležící v poměrné blízkosti Potštejna – už proto, že tu před rokem 1620 trval živý sbor staré Jednoty. Poblíž náměstí zde dosud stál zachován prostý, jednopatrový zděný dům s mansardovou střechou, v němž kdysi mívali Bratří modlitebnu a příbytek pro duchovního správce sboru.  Pobělohorskou konfiskací se dům dostal do soukromých rukou a zůstával v nich již více než sto let. Sloužil za sídlo soukenické faktori a účelům zemědělského hospodářství.  Století přeletělo nad jeho šindelovou střechou – a nic zde již nepřipomínalo Jednotu bratrskou, jen stará tradice, zkreslená názory a kacířství této   církve. Zato mariánská soška, umístěná nalevo od hlavních dveří ve výklenku, svědčila o vítězné pobělohorské protireformaci, jež svou krutostí vyvrátila a dokonale zničila zdejší bratrský sbor. Vždyť ani toleranční patent nevyburcoval tu nikoho ze staletého spánku! Avšak okolnost, že v Ústí nad Orlicí kdysi bratří byli, přivedla kazatele Schmidta k plánu započít v tomto městě evangelizační práci. Snad tu přec jen něco dříme pod utvrdlým, zkornatělým povrchem, co by bylo potřebí probudit! Ovšem – kazatel Schmidt cítí, že sám na takovou práci nestačí. Vždyť mu skoro všechen čas zabrala obsluha vlastního rostoucího sboru. Hledal proto pracovníka. Nalezl jej v písmáku kolportérovi bratru Karlu Motlovi, jehož se mu podařilo pro novou ústeckou práci získat. 
    Bratr Motl se právě vracel z Tábora, kde působil od r. 1873 ve funkci evangelisty americké vnitromisijní společnosti. Nechyběly mu tedy zkušenosti pro podobné dílo v Ústí nad Orlicí, a on se ho r. 1879 s chutí a zápalem ujal. Po několika misijních návštěvách poznal, že má-li být zdejší evangelizační práce vedena úspěšně, je nutno usadit se přímo ve městě. A tak si 7. srpna 1880 najal byt v Hylvátech, v obci s Ústím nad Orlicí souvislé.
    Motlova evangelizační činnost začínala kolportáží. Navštěvoval ústecké měšťany a snažil se mezi nimi probudit zájem především o Bibli a její zvěst. Pochopitelně že nechybělo ani svědecké slovo. Zvláště tam, kde si Bibli koupili. Bylo to těžká práce, neboť ústecká veřejnost, veskrze katolická, se k takové činnosti chovala naprosto odmítavě nebo s netajeným odporem. Až teprve po nějakém čase, pravděpodobně koncem roku 1880, počal se v Motlově příbytku shromažďovat maličký kroužek čtenářů Bible. A to už byl úspěch.
    Nechybělo však ani protivenství. Jednou to byla rozbitá okna Motlova příbytku, podruhé posměšná písnička o Motlovi složená a po městě zpívaná, jindy nadávky „hoprťáků“ (podle města Wupertálu v Porýní, kde prý jsou „podobní sektáři jako je Motl“). O Motlovi se zpívalo: „Koupil sobě modré brejle, věšel na nos hloupým hejle. Dostal se tak až k Potštýnu, tam vzal hoprťáckou špínu. S ní teď v Ústí obchod vede, koho může toho svede, za víru svou, milý brachu, můžeš dostat pytel hrachu. Dravec lítá v noční době, shání svůdnickou mzdu sobě, pozor, ústečtí sousedé, hoprťák svůj obchod vede.“ 
    Přesto však kroužek čtenářů rostl. A pravidelné pobožnosti Motlem konané nebyly bez požehnání. Už v roce 1882 bylo v Čermné přijato prvních deset ústeckých členů Jednoty bratrské . Za rok přibyli další, přijímají již v Ústí nad Orlicí. Kazatel Schmidt poznával, že tu byl učiněn dobrý počátek. Šlo mu nyní o zajištění nadějné práce. Proto  začal uvažovat o možnosti vlastní modlitebny. Při své podnikavosti a organizačních schopnostech uvedl tuto myšlenku brzo ve skutek. První pokus o koupi domu v r. 1883 se nezdařil. Ale již 6. března  1884 zakoupila Jednota bratrská v Ústí dům čp. 293 na Královéhradecké ulici. Získala tak byt pro evangelistu Motla a místnost pro modlitebnu. Dne 11. května 1884 byla tato modlitebna posvěcena. Tím dán bratrské práci v Ústí pevný podklad. R. 1886  odchází bratr Motl z Ústí nad Orlicí do Rychnova nad Kněžnou. Opuštěného ústeckého stádečka se ujímá jeho syn Josef Motl, dosud učitel ve Volyňském Rusku, ale dlouho v Ústí nad Orlicí nepracoval. Již po roce se stěhuje do Prahy a ústecký sbor dostává svého prvního řádného duchovního, bratra Josefa Mikuláštíka. 
    Rodák z valašské Jasenné, má nejprve touhu jít sloužit bratrské misii. Ale Pán měl pro něj připravené východní Čechy. A kazatel Mikuláštík, poslušen povolání Páně, zůstává tomuto dílu věren po celý život. Již před příchodem bratra Mikuláštíka do Ústí nad Orlicí, byl potštejnský sbor rozdělen na mateřský sbor Potštejn a filiální Lanškroun (1883). Do této filiálky náležely místní skupinky: Ústí nad Orlicí, Čermná, Čenkovice, Lanškroun. V Čermné a Čenkovicích byli stálí pracovníci, Ústí a Lanškroun obstarával bratr Mikuláštík. V Lanškrouně se pracovalo již od r. 1872. K podpoře tamního díla a celé české práce založil tu kazatel Schmidt tkalcovský obchod a zasílatelství. R. 1886 zakoupen dům a zřízena modlitebna.Vedoucím obchodu se stal bratr Ludvík Müller.
    Skupina byla německá. Protože své němectví dávala často ostentativně najevo, docházelo k rozporům se skupinami českými. Samozřejmě, že to poškodilo i sám obchod, neboť čeští odběratelé ubývali. Krom toho byl obchod veden příliš velkoryse, takže po čase režie převyšovala výdělky a muselo v r. 1911 dojít k vyrovnání. Obchodní dům nebyl přílišnou podporou bratrského díla lanškrounského jak se očekávalo, dokonce již roku 1891 byla zde se nacházející modlitebna zrušena a přenesena do zvláštní najaté místnosti v naději, že do cizího domu jinověrci spíše budou chodit než do domu bratrského. Až v r. 1909 byla modlitebna znovu vrácena do původního domu, kde zůstávala v nájmu i po jeho pozdějším prodeji. Tamní skupinka se stěhování a úmrtím početně tenčila, až po r. 1913 zanikla úplně.
    Daleko významnější než práce lanškrounská bylo započaté dílo a stále rostoucí v Ústí nad Orlicí. Velkou zásluhu o to měl právě bratr kazatel J. Mikuláštík. Nebyla to lehká práce. Neustálé posměšky, nepřízeň, tvrdost srdcí, lhostejnost, projevující se někdy i v samém sborečku – to byly překážky, s nimiž mladý kazatel zápasil a které překonával jedině jistotou své víry, hluboce zakotvené v Kristu. Další překážkou byla nevýhodnost sborového domu, zdravotně závadného, vlhkého a houbou dřevomorkou prolezlého. Proto se kazatel Mikuláštík rozhodl vyhledat nový, vhodnější dům. Bylo těžké takovou budovu získat, neboť ústecká katolická veřejnost, dík neustálým útokům tehdejšího děkana Nývlta nebyla Jednotě zvlášť příznivě nakloněna. Přesto však se Mikuláštíkovi podařilo koupit dům č. 260 na Pražské ulici, kde zůstala modlitebna s farou až do roku 1902.
    Roku 1901 prodávala M. Korábová svůj dům čp. 53 bývalý to sbor staré Jednoty bratrské.  Kazatel Mikuláštík neváhal a dům koupil. Byl to významný počin, nejen pro Ústí nad Orlicí a zdejší sbor, ale i pro celou českou Jednotu. Obdržela tím do svého majetku budovu starých Bratří, o níž je známo, že tam kdysi kázával Jan Augusta, budovu, která už svou tradicí i existencí vybízela k budování chrámu Ducha sv. A této budovy užívá sbor dodnes. Nová modlitebna byla posvěcena 4. května 1902 za účasti široké veřejnosti i samého purkmistra města, Dr. Viceny, Jednotě příznivě nakloněného. Tolerantní postoj purkmistrův i tichá, věrná práce kazatele Mikuláštíka poněkud zmírnily napětí a zaujatost města
vůči Jednotě. A to byl velký úspěch, potřebný pro další evangelizační činnost a růst sboru.
    Dvaadvacet let sloužil kazatel Mikuláštík svěřenému stádci ústeckému. Mnoho dobrého tu vykonal, mnoho přátel Jednotě získal. Především spisovatele Aloise Jiráska, tehdejšího profesora v Litomyšli, a pak Ferdinanda Schulze z Prahy, redaktora Zlaté Prahy. To co především charakterizovalo práci bratra Mikuláštíka, byla jeho činnost pastýřská. Uměl ji spojit s tichou, ale účinnou láskou, i s nekompromisním úsilím o řád ve sboru. V tomto duchu pracoval i na svém novém místě v Potštejně, kde vystřídal ve správě sboru kazatele Th. Reichla, povolaného do Prahy.
    V září 1908 odstěhoval se bratr Mikuláštík z Ústí nad Orlicí. Jeho nástupcem se stal dosavadní pomocník, bratr Josef Sequens, působící v Ústí nad Orlicí již od roku 1906. Roku 1914 odešel tento pracovník do Nové Paky a kazatelský úřad tu konal krátce bratr Jindřich Schiller, vedle od r. 1913 zde pracujícího kazatele G. Schmidta. Schiller byl r. 1917 povolán do Prahy a Schmidt r. 1919 do Jablonce nad Nisou. Sbor pak dostal nového duchovního v osobě br. Oto B. Mikuláštíka, jenž zde působil až do r. 1947. Jeho nástupcem se stal br. Karel Reichel z Potštejna, r. 1948 zvolený jako druhý biskup obnovené Jednoty bratrské české.  Od r. 1956 působil zde bratr kazatel Adolf Vacovský.
    Ústecký sbor měl vždy rozsáhlou diasporu. Kazatel Mikuláštík snažil se rozšířit práci, jak jen mohl. Učinil počátek práce v Brandýse nad Orlicí, začal konat pravidelná shromáždění v Holicích, kde zřízena dokonce i modlitebna. Nadějně vypadala práce v Boskovicích na Moravě, kde byly pravidelné bohoslužby, rovněž ve vlastní modlitebně. Po létech však tyto stanice zanikly. 
    K ústeckému sboru patřila také kazatelská stanice v Herzogwaldě na Moravě. Byla to  stará práce. Již bratr Hartwig na svých misijních cestách navštěvoval tuto krajinu, aby zde sloužil evangelické a. v. v diaspoře. Po řadě let došlo zde k prvnímu přijetí do Jednoty (17. června 1891). Od té doby tento  sboreček 21 duší pravidelně obsluhován. Nejprve náležel jako kazatelská stanice k Potštejnu, ale vzdálenost mateřského sboru i německý jazyk nových údů volal po lepším řešení obsluhy. Ač se scházeli v malé, najaté modlitebně, byl do Herzogwaldu povolán samostatný kazatel Fr. Spiegler, jenž zde pracoval až do r. 1907. Za něj byl r. 1900 vystavěn malý kostelík a r. 1904 přilehlá fara. Sboreček tento osamostatněný r. 1911 zanikl v roce 1945.
    Ústecký sbor, zprvu filiální lanškrounský, došel státního uznání a tím i osamostatnění r. 1905. Patřily k němu skupiny: Herzogwald, Čenkovice, Čermná, Lanškroun. Ke starým stanicím přibyla v novější době r. 1935 stanice v Chocni, vzniklá přestupovým hnutím. Také Kunvald nějaký čas patřil k Ústí nad Orlicí a byl odtud obsluhován. R. 1958 došlo k ustanovení kazatelské stanice v Pardubicích. Prodělal tedy Ústecký sbor mnoho změn po stránce organizační, správní i vnitřní, a svůj diasporní charakter si zachoval posud.
Pro časopis Jednota bratrská sestavil r.1960 Adolf Vacovský