Jahody Otmarov

Návod pro pěstování

Rybíz patří mezi rostliny nenáročné na pěstování. Obsahuje množství minerálů a vitamínů, zvláště velké množství vitamínu C a velký podíl vápníku. Dále obsahuje vitamíny A, B1 a B5, železo, hořčík a mangan. Rybíz posiluje imunitní systém a obranyschopnost organismu, uklidňuje nervy a zlepšuje náladu. Podporuje srdeční funkci a činnost svalů, působí pozitivně na růst i pevnost vlasů a hebkost pokožky. Vápník je důležitý pro růst i pevnost kostí a zubů. Rozpustná vláknina pektin snižuje hladinu cholesterolu v krvi, upravuje krevní tlak a brání vzniku arteriosklerózy i srdečních onemocnění. Tato jemná vláknina velmi pozitivně ovlivňuje správnou funkci střev. Rybíz je sice malé ovoce, ale má vzhledem k svému složení velké zdravotní preventivní i léčebné účinky na lidský organismus. Jeho kyselejší chuť by neměla být pro jeho konzumaci odrazující  a pokud se plody rybízu přisladí zdravým medem, je zdravotně ještě účinnější.
Sází se do propustné, humózní půdy na slunné nebo polostinné stanoviště s dostatkem vláhy. Rybíz černý lépe roste a plodí na hlubokých písčitohlinitých půdách nižších a středních poloh s dostatkem vláhy a živin. Snáší dobře vápenité půdy. Rybíz červený a bílý má raději půdu lehce kyselou. Rybízu nevyhovují půdy suché a kamenité nebo těžké jílovité či půdy s vysokou hladinou spodní vody. Protože rybíz na jaře brzo raší, sázíme 1 – 2leté sazenice na podzim. Poškozené a příliš dlouhé kořeny jim zkrátíme, u nadzemní části odstraníme slabé výhony. Při výsadbě dáme do jamek dobře proleželý kompost. Sázíme do jamek a to tak hluboko, aby řízek rybízu byl asi  5 – 10 cm pod povrchem. To umožní, aby všechny výhony byly naspodu přihrnuty zemí  a mohly vytvořit vlastní kořeny, čímž se později usnadní zmlazování keřů. K sazenicím vysazeným na podzim přihrneme kopeček země, který na jaře rozhrneme a výhony zkrátíme na 2 – 3 pupeny, aby se vytvořily silné výhony. Rybíz keřový vysazujeme na vzdálenost  1,5 – 2 m, černý na 2 – 3 m. Pokud chceme pěstovat stromkový rybíz, sázíme ho 1 m od sebe. Během vegetace půdu několikrát mělce kypříme (rybíz má povrchové kořeny), plejeme, zavlažujeme nebo mulčujeme proti vysychání. Na podzim půdu ke kořenům opět přihrneme. Ve druhém roce po výsadbě se doporučuje zkrátit v únoru až březnu silné výhony opět na 2 – 3 pupeny, slabé buď na 1 pupen, nebo je odstranit. Tak se vytvoří velké a silné keře, u nichž na jaře dalšího roku ponecháme 8 – 12 nejsilnějších výhonů. Dobrou životnost a plodnost rybízových keřů udržujeme pravidelným stříháním. Včas na podzim nebo brzy na jaře odřezáváme těsně u země čtyřleté až pětileté stárnoucí a málo plodné větve (projevuje se to menšími listy a plody a tmavší borkou) a všechny větve rozkleslé k zemi (zejména u černého rybízu, který se zmlazuje uvnitř keřů), poškozené nebo napadené chorobami. Místo nich ponecháváme silné jednoleté výhony. Při pravidelném ošetřování tak nahrazujeme každoročně 2 – 3 výhony. Průklestem udržujeme keře dostatečně světlé; jednoleté výhony pak dobře obrůstají a dávají dobré výnosy jakostního ovoce. Větší řezné rány zatřeme štěpařským voskem na chranu proti houbovým chorobám. Rybíz je nejvhodnější pěstovat jako keře. V tomto tvaru se rybíz snadno zmlazuje a déle vydrží na stanovišti, v dobrých podmínkách a při dobrém ošetřování 20 i 30 let. Životnost stromků je 8-10 let.

Angrešt (srstky). Plod angreštu obsahuje mnoho cenných kyselin, hlavně citronovou, jablečnou, vinnou a šťavelovou. Cukru obsahuje méně než 10%, především fruktózu. Obsahuje stejně vitamínu C jako citrony, vitamín E, dále menší množství vitamínu B. Z minerálních látek je bohatý na draslík, fosfor, karoten, vápník, hořčík, železo, zinek, mangan, fluór, biotin a měď. Dále křemík, který pomáhá udržovat zdravé stěny buněk a pevné vazivové tkáně a tak předchází cévním nemocem. Slupka je navíc bohatá na nenasycené mastné kyseliny a to také srdci prospívá.
Pěstujeme v podobných půdních a klimatických podmínkách jako rybíz.
Angrešt narozdíl od rybízu nesnáší úpal a na prudkém slunci málo roste. Ovoce angreštu rostoucího na suché půdě je drobné. Při výsadbě se také vyhýbáme vlhkým uzavřeným polohám, i když angrešt snese částečné zastínění, dává na slunnné poloze vyšší výnosy a lepší ovoce. U angreštu by půda měla být neutrální a dobře zásobená humusem.
V zahrádkách se většinou pěstuje angrešt stromkový. Sklizeň ze stromků je snadnější než z keřů a ovoce bývá kvalitnější. Stromkové sazenice vysazujeme spíše na podzim ve sponu 2 x 1 m nebo cca 1,5 m od sebe k pevným kolíkům, které mají sahat nad korunku a upevníme (viz.obrázek). Při pozdější, obvykle velké násadě plodů, vyvážeme ke kolíku i jednotlivé větve (můžeme použít např. silný pozinkovaný drát natažený ve výši korunky) a tak zabráníme ulomení korunky.

Chceme-li zahrádku co nejvíce využít, můžeme stromky vysázet střídavě s výškou kmínku 50 (60) a 100 (120) cm, na vzdálenost 75 cm od sebe.
Jámu pro výsadbu vykopeme před vysazováním v rozměrech 50 x 50 x 50 cm. Zeminu obohatíme kompostem v poměru 1 : 3 a nasypeme ji pod kořeny a kolem nich. Pak posadíme stromek na kopeček směsi hlíny a kompostu, ke stromku zasadíme kůl a jámu zasypeme hlínou. Nakonec půdu sešlapeme, aby se hodně slehla, a přihrneme zbytek půdy, aby byl keř zasypán až po kořenový krček. Zaléváme dokola tak, aby se voda vsakovala ke kořenům a ne pouze do středu ke kmínku.
Po výsadbě na jaře zkrátíme korunní výhony stromkového angreštu na 3 pupeny. Větve seřezáváme ostrým nožem nad některým dobře vyvinutým očkem. Snažíme se vypěstovat silnou, pravidelně rozloženou korunku nejméně s 6 hlavními větvemi. Jejich prodloužení pak každoročně zkracujeme o 1/3 – 1/2, postranní obrost o 1/3 – 2/3 délky. Výhonky zahušťující korunku odstraňujeme. V pozdějších letech zabraňujeme zestárnutí zmlazením korunek tak, že větve zkrátíme asi o třetinu. Kořenové omladky meruzalky (na kmínku) včas a šetrně odstraňujeme. Angrešt každoročně na jaře hnojíme.

Josta (Ribes nidigrolaria) je kříženec černého rybízu a angreštu, pochází z roku 1977. Vzhledově se jedná o nízký opadavý beztrnný keř, který v příznivých podmínkách může dorůstat až do výšky 180 cm. Listy jsou tvarem a velikostí podobné spíše listům rybízu než angreštu. Kvete od dubna do května. Květy jsou samosprašné a jsou opylovány včelami. Jde o brzy kvetoucí rostlinku a často vykvétá poprvé již druhým rokem od výsadby. Plody  jsou zpočátku zelené a později přecházejí od tmavě fialové až po černou barvu, mívají různou velikost, barvu i chuť, zde vždy záleží na původním kultivaru. Ve stádiu zralosti obvykle mívají velikost 1 – 3 cm. Dozrávají postupně, asi od poloviny července do poloviny srpna. Přezrálé plody neopadávají a na keři postupně zasychají. Zvláštní sladší chuť bobulí připomíná rybíz i angrešt, někdy i jiné druhy ovoce (např. kiwi, hrozny, borůvky apod.). Stejně jako černý rybíz a angrešt mají plody vysoký obsah vitamínu C a bioflavonoidů, hodí se ke kuchyňskému zpracování do koláčů, ovocných dortů, zavařenin, marmelád, kompotů. Plodí jak na jednoletých, tak i starších výhonech. Pravidelný zmlazovací řez tedy není nutný, stačí pouze podle stavu rostliny řez prosvětlovací a každoroční zkracování přerostlých větví. Mezi velké výhody patří i celková nenáročnost vůči půdním podmínkám, kdy dobře snáší jak písčité, tak hlinité či jílovité půdy. Tyto půdy mohou být kyselé, neutrální či zásadité. Jostě vyhovují prosluněná stanoviště, ale spokojí se i z části zastíněnými místy. Rostliny jsou velice odolné vůči chorobám a škůdcům. Potíže mohou dělat mšice, které rády napadají listy na mladých, vyvíjejících se výhonech. Proti nim pomůže pouze včasný a důkladný postřik napadených výhonů.
Josta převzala od svých rodičovských rostlin většinu dobrých vlastností a podařilo se odstranit jiné nežádoucí vlastnosti jako je nakyslá chuť a trnitost u angreštu a hojné množství chorob u rybízu, neměla by tedy chybět v žádné zahrádce.

Maliník obecný (Rubus idaeus) je známý ovocný keř. Jeho plody jsou velice chutné a mají všestranné využití (zavařování, mražení, ovocné šťávy, sirupy). Maliny obsahují cenné minerální látky především vápník, hořčík, fosfor, zinek, draslík a železo, dále provitamín A a také vitamíny B2, B3, E a P, sacharidy, bioflavonoidy pektin a karoten, kyselinu jablečnou, citronovou a salicylovou, silice a vitamín C. Maliny obsahují také biotin, který je důležitý pro lesk a hustotu vlasů a pružnost pleti. Listy maliníku obsahují třísloviny a používají se v léčitelství při průjmech, střevních a žaludečních katarech, ke kloktání při zánětech v dutině ústní a k podpoře snižování teploty. Také jako součást čistících kúr, protože působí močopudně a pomáhají tak z těla odvádět usazené toxické látky. Čaj z listu maliníku zařadíme do našeho pitného režimu i v případě, že trpíme zadržováním vody v těle a otoky končetin. Ženy ocení další nesporné pozitivum a to, že čaj z jeho sušených listů zmírňuje křeče a nepříjemné stavy v době menstruace.
Malinám se nejlépe daří na světlém, slunném stanovišti s dostatkem vláhy (zvláště v době květu a nasazování plodů), nesnášejí půdy trvale přemokřené. Půdní reakci upravujeme vhodným způsobem na optimálních pH 5,6 až 6,5 dolomitickým vápencem nebo naopak kyselou rašelinou. Základem výživy je kvalitní kompost, doplněný průmyslovými hnojivy (Cererit). Hnojí se ve třech dávkách, a to první brzy zjara, druhá v polovině května a třetí po sklizni. Protože maliník nesnáší chlór, hnojiva s obsahem chlóru jsou zcela nevhodná.
Maliník vysazujeme v období vegetačního klidu (nejlépe na podzim nebo brzy na jaře, dokud není příliš narašený) do dobře vyhnojené půdy ve vzdálenosti  40 – 60 cm nebo ve sponu 50 x 60 cm. Kořeny rozprostřeme stejnoměrně v hloubce 5 – 8 cm. Pruty maliníků po výsadbě zkrátíme na výšku 20 – 25 cm nad zemí (podpoříme tak růst dalších výhonů z kořene) a přihrneme zeminou, kterou s příchodem jara rozhrneme.  Jarní mrazíky plodnost neohrožují, takže plodí spolehlivě každým rokem. Jednouplodící maliníky kvetou začátkem června na jednoletých výhonech, asi za měsíc plody dozrávají. U stáleplodících odrůd druhé květenství probíhá v červenci a u některých odrůd až v pozdním létě a plody dozrávají až do příchodu mrazů.
Obvykle je vhodné zajistit rostlinám oporu, například jednoduchou drátěnkou nebo dvěma dráty vedle sebe i nad sebou. Výhodou upevnění je snadné ošetřování, zabránění vylomení křehkých květních výhonků, přístup světla i sklizeň. K drátům vyvazujeme plodné výhony.
Po sklizni jednouplodících odrůd odplozené výhony odumírají a nejlépe koncem léta je u země odřízneme, aby měly nové větve (plodící následující rok) dostatek prostoru a světla a mohly zesílit. Slabé nebo škůdci poškozené a nemocné výhony odstřihneme také. Seřezáním maliníku předcházíme napadení houbovými chorobami.

Za vegetace odstraňujeme všechny výhony, které nebudeme potřebovat k dalšímu pěstování. Pokud dokončujeme řez v předjaří, odstraníme při něm přebytečné výhony (které jsme za vegetace ponechali ve větším počtu). Ponecháme šest až osm nejsilnějších výhonů a ponechaným výhonům zakrátíme na jaře vrcholky. Výhony dlouhé kolem 120 – 130 cm nezkracujeme vůbec.  Musíme pamatovat na to, že maliník plodí na letorostech vyrostlých z loňských výhonů.

Stáleplodící (remontantní, plodící na loňských i na letošních větvích) odrůdy malin přinášejí plody v témže roce dvakrát, a to v létě a znovu na podzim. Při stříhání je tedy třeba rozlišovat loňské a letošní výhony. Vždy se na podzim vystříhají všechny výhony, ze kterých se sklízelo v létě (tak jako u jednouplodících maliníků). Remontantní odrůda maliníku plodí na letošních výhonech poprvé na podzim a pak ještě jednou příští rok v létě, vrcholové konce letošních výhonů u remontantních malin nezkracujeme, protože bychom tím výrazně snížili podzimní plodnost. Tyto odrůdy plodí na koncích letorostů již začátkem podzimu prvního roku po výsadbě. Pokud je ponecháme, dočkáme se příští rok dvou menších úrod (začátkem léta z loňských výhonů a na podzim z letošních výhonů). Pokud si zvolíme jednu větší úrodu na podzim (dle odborníků je lepší využít letošní výhony pro bohatší podzimní sklizeň), znamená to odstranit všechny výhony těsně u země na konci zimy nebo počátkem jara.

U remontantních odrůd se tedy spíše osvědčuje jednoletý způsob pěstování, kdy celý porost seřežeme až k zemi.
Sbíráme pouze dozrálé plody, které jdou snadno oddělit. Sklizené maliny dlouho nevydrží a ze všech druhů ovoce se nejrychleji kazí, chceme-li je udržet čerstvé pro krátké skladování, odstřihneme nůžkami celý výhon s plody a nedotýkáme se jich.
Maliníky a ostružiníky trpí nejčastěji virózami, šedou hnilobou malin, ze škůdců jsou nejčastěji napadány malinovníkem plstnatým, bejlomorkou ostružinovou a několika druhy mšic. Dále tzv. odumíráním maliníku (metlovitost), které se může odehrávat i u ostružiníku – poznáte jej podle fialovohnědých skvrn a odlupování borky (pravým původcem odumírání jsou dva druhy hub: Didymella applanata a Leptosphaeria coniothyrium). Proti houbovým chorobám, způsobujícím hnědnutí listového pletiva, skvrnitost a metlovitost, používáme chemický postřik. Výhony postižené boulovitostí, kterou způsobuje bejlomorka a žlabatka maliníková, odstraníme a spálíme. Také výhony napadené virózami, což se projevuje hlavně bledými nebo skvrnitými listy nebo zakrslým vzrůstem, ihned z výsadby odstraníme a spálíme.

Ostružiníky  představují prevenci před rakovinou, pomáhají imunitě, úbytku tukových polštářků a zbaví Vás i stresu. Obsahují totiž vysoké množství polyfenolů. Kromě toho mají ostružiny díky obsahu antioxidantů, které chrání před volnými radikály, i omlazující účinky. Jsou zdrojem flavonoidů, vitamínů B, K, E, a C (obsahují ho víc než například borůvky či rybíz), vlákniny, kyseliny listové, éterických olejů, salicylátů (pomáhají při zánětech a působí antisepticky), z minerálů je to železo, hořčík, draslík. I přesto, že jsou ostružiny sladké, obsahují jen málo kalorií. Kromě toho působí také detoxikačně a díky obsahu minerálů pomáhají krásnějšímu vzhledu pleti, vlasů a nehtů. Tyto černé bobule pomáhají i při zvýšené nervozitě a nadměrném stresu, mají totiž vysoký obsah hořčíku. Podporují správnou funkci svalů, zmírňují nachlazení, pomáhají při kašli a přetížených hlasivkách. Jako podpůrnou léčbu při nachlazení můžeme použít čerstvé ovoce nebo čerstvou lisovanou šťávu. Šťáva z plodů, ale i listů je dobrá jako sirup proti kašli a chřipce. Stačí ohřát a kloktat, případně pomalu upíjet. V lidovém léčitelství se zvláště cení listy, které je vhodné sbírat před rozkvětem keřů. Sušené listy dodnes využívá farmakologie jako složku čajů na podporu léčby močových a žlučových cest, cukrovky i proti průjmu. Z ostružin se vyrábějí výborné džusy, sirupy, marmelády a ostružinové víno. Extrakt z listů se přidává do kofolových nápojů.

Ostružiníky jsou náročnější na vláhu, živiny, oporu i přezimování. Ostružiník musí být alespoň z jedné strany chráněn před větrem, proto jej vysazujeme k dřevěnému plotu, ke zdi, stěně altánu nebo zídce a poskytneme mu oporu. Potřebuje půdu méně kyselou, ale zároveň lehkou a také výživnou. Výživu dodáváme zejména organickými hnojivy. Těžké a zamokřené půdy jsou pro něj nevhodné, protože ve stálém vlhku špatně vyzrávají výhony a navíc zde často bývá napadán houbovými chorobami. Z tohoto důvodu dáváme přednost jarní výsadbě před podzimní. Beztrnný ostružiník a malinoostružiník je vhodnější sázet na jaře také kvůli nízké odolnosti vůči zimním mrazům.
Postup výsadby – výsadbovou jámu na dně a po stěnách rozrušíme rýčem, aby se kořenům lépe pronikalo do okolí. Jámu důkladně prolijeme. Dno vysypeme zeminou smíchanou s kompostem, na to vysadíme ostružiník. Přihrneme, přišlápneme a důkladně zalijeme. Pak teprve přihrnujeme nejvyšší vrstvu hlíny a tu už neušlapáváme. Pokud sázíme více sazenic, je třeba dodržet rozestupy, méně rostoucí ostružiníky, například Wilsonův raný sázíme asi 1 m od sebe, u bujně rostoucích odrůd volíme 2-3 m. Po výsadbě je nutno ostružiník zalévat. První hnojení provádíme brzy zjara dusíkatými hnojivy, další v červnu, taktéž ještě dusíkatým organickým hnojivem, ale s vyšším obsahem draslíku, poslední hnojení přichází na řadu koncem srpna nebo v září, kdy volíme hnojivo draselné, které pomůže rostlinám přichystat se na zimu. Řez je u starších rostlin nutno opakovat každý rok, po sklizni odstřihneme odplozené výhony a také ty, které jsou nadbytečné nebo poškozené a slabé. Seřezáním předcházíme napadení houbovými chorobami. Na zimu je dobré mladé výhony sundat z opory a překrýt je textilií nebo jinou přikrývkou, je nutné je podložit i od země. Tím si zajistíme, že v zimě nezmrznou. Na jaře rostlinu opět přivážeme k opoře.
Ostružiník také trpí chorobami a škůdci. Jde zejména o mšice a plísně, dále tzv. odumírání maliníku (metlovitost), které se může odehrávat i u ostružiníku – poznáte jej podle fialovohnědých skvrn a odlupování borky (pravým původcem odumírání jsou dva druhy hub: Didymella applanata a Leptosphaeria coniothyrium). Mšice je nutno likvidovat hned od prvního výskytu společně s mravenci, kteří si je na rostliny vysazují. Plísním je možné se vyhnout nepřemokřováním půdy a také pravidelnou sklizní. Ostružiníky také trpí virózami, které se projevují nedozráním některých kuliček na plodu. Výhony napadené virózami, což se projevuje hlavně bledými nebo skvrnitými listy nebo zakrslým vzrůstem, ihned z výsadby odstraníme a spálíme. Proti houbovým chorobám, způsobujícím hnědnutí listového pletiva, skvrnitost a metlovitost, používáme chemický postřik.