Náboženská obec CČSH Praha 6-Dejvice - Wuchterlova 567/3

Náboženská obec církve československé husitské
v Praze-Dejvicích

[úvodní zamyšlení farářovo]

Dívám se z okna naší fary – přemýšlím, co napsat na úvod našich webových stránek – na sborové zahradě proti němu se začínají objevovat první hrozny… Kdy že jsme to měli ten „večer prosáklý vínem“? – loni, nebo už jsou to dva roky – a co jsem to tehdy měl za úvahu.

Milí přátelé, víno ve větším či menším množství neprotéká pouze skrze naše ústa a jícen do žaludku a odtud dále – ono také zároveň stoupá do našich hlav a postupně proměňuje naše projevy myšlenkové, slovní i motorické – u někoho až do úplného „okna“ či bezvědomí. Ale víno prosakuje i do tak svaté knihy, jakou je Bible a kromě textů před vínem varujících jakož i pití vína doporučujících (Bible směřuje do nejrůznějších poloh i lidských situací) zde najdeme i nemálo příběhů i podobenství o víně.

V Novém zákoně prosakuje víno především a nejsilněji ze dvou evangelních partií – a nutno říci, že pokaždé má jinou příchuť.

Prvním místem mám na mysli slavnou proměnu vody ve víno na svatbě v Káni Galilejské (Jan, 2). Tento počátek Ježíšových znamení nebyl samoúčelný. Hrála zde hlavní roli nouze – konkrétně nedostatek vína. Protože nikdo neoplýváme Kristovou schopností činit zázraky, nezbývá nám nic jiného než dávat si dobrý pozor na nedostatek. To mi připomnělo vtipný výrok amerického zpěváka Toma Waitse – na otázku novináře: „Máte nějaké problémy s alkoholem?“ Tom odpověděl: „S alkoholem nemám vůbec žádné problémy, tedy kromě toho, když nemám co pít.“

A přesně tento problém měli i svatebčané v Káni Galilejské Neměli co pít. Ježíše nelze v žádném případě vidět jako propagátora alkoholu, ale na druhé straně ani jako abstinenta či puritánského suchara. Anatol France kdysi napsal: „Ti kdož vám tvrdí, že pití vína je zvyk pohanský, nepříslušný křesťanu, zapomínají na první zázrak Kristův. Proměnil tehdy víno ve vodu či to bylo obráceně?“

U Kristovy zázračné proměny vody ve víno jsme nikdo přítomen nebyl. Jenomže Ježíš Kristus nemá pouze moc změnit podstatu tekutin. Nemenším zázrakem je obdarování vírou, tedy duchovní proměna člověka. Přes všechny zůstávající nedostatky, chyby, ba hříchy, dochází k proměně hodnotového žebříčku, k proměně některých názorů i postojů, k proměně smyslu bytí, k proměně do empatie, odpuštění, odpovědnosti, oběti i naděje. Nevyhnutelná a konečná smrt je prozářena radostným zaslíbením života věčného.

Víno v Káni Galilejské je opojné svou nečekanou hojností i vysokou kvalitou. Je radostné svatebním veselím, trvajícím i několik dní. Jak propastně jinou příchuť má víno z kalicha hořkosti při Poslední večeři Kristově. I tentokrát dochází k proměně. Již ale ne vody ve víno, ale v nesrovnatelně vzácnější tekutinu – v Kristovu draze prolitou a i za nás obětovanou krev na Golgotském kříži.

Do jaké míry se ve svátosti večeře Páně proměňuje víno ve skutečnou krev se různé církve neshodnou – ale to není tak důležité. Důležité je, že zpečeťuje smlouvu, kterou Bůh s lidmi uzavřel a očišťuje nás od našich hříchů – jinými slovy, otevírá nám brány věčnosti.

Rozhodující ovšem je, zda tento kalich Kristovy obětní smrti a naší spásy přijímáme nebo nikoliv. Kalich s vínem, podávaný ve svátosti večeře Páně je opakovaným očištěním i zpřítomněním znamení  smlouvy a potvrzením její platnosti. V jisté metafoře bychom možná mohli římskokatolický důraz proměny vína v Kristovu krev zcela otočit a říci, že Kristova krev se poměňuje ve víno a rozlévá se do všech kalichů všude tam, kde lidé ve společenství víry i v osobní pokoře, bázni a radosti přijímají – přes vlastní nehodnost – Boží dar smíření a spásy.

Staré zlidovělé rčení „Ve víně je pravda“ získává z tohoto duchovního pohledu nepředstavitelně zásadnější a hlubší rozměr, neboť toto víno neprosakuje do naší mysli a nerozvazuje nám jazyk, ale prosakuje do naší věčnosti a rozvazuje nám pouta smrti…