Sbor Církve adventistů sedmého dne Mladá Boleslav

V sobotu 5. května jsme se již podruhé zabývali Ježíšovými výroky, které jsou sice známé, ale v dnešní příliš korektní době by mohly být považovány přinejmenším jako provokativní, pro někoho možná i nepřijatelné. Zdá se, že Ježíš si s tím ale ve své době hlavu nelámal. 

Prvně (v dubnu) jsme se zamýšleli nad výrokem: „Neznám vás…“ (z Lukášova evangelia 13:27). Paradoxem je, že tato slova nejsou určena nevěřícím, ale těm, kdo usilují o vstup do Božího království. Ježíšův výrok se zdá přehnaný; přece musí znát ty, kdo se k němu hlásí. Proč se tváří, jako by nikdy o nich neslyšel a nikdy je neviděl? Vysvětlení je jednoduché. Bible používá slovo „znát“ či „poznat“ v hlubším významu. „Znát Boha“ neznamená pouze vědět o něm a číst o něm. Znamená to mít s ním zkušenost, která pramení z usilovného hledání Boha,  jeho vůle s námi a přizpůsobení se tomu ve všech oblastech života. Řada věřících lidí si myslí, že zná Boha, ale ve skutečnosti ho znají méně, než své sousedy ze vchodu. V horším případě o nich platí to, co napsal apoštol Pavel Titovi: „Prohlašují, že znají Boha, avšak svým jednáním to popírají. Jsou odporní, neposlušní a neschopni jakéhokoli dobrého skutku.“ Asi to není běžný vzorek křesťana, ale v každém případě Ježíš říká, že na posledním soudu se Soudce všech lidí nebude hlásit k lidem, kteří „činili bezpráví“ (Lukáš 13:27). Kupodivu se tohoto bezpráví v Ježíšově době dopouštěli ti, kteří se považovali za znalce Božího Zákona. Problém celé řady farizejů a zákoníků byl v tom, že si vytvořili falešná kritéria toho, co je důležité před Bohem a opomíjeli mnohem vyšší hodnoty, jako např. milosrdenství, soucit, spravedlnost… Není žádný problém dostat se jako křesťan do podobné pasti dnes znovu.

Jaká jsou kritéria tvého života? Vychází ze skutečné známosti Boha? Znáš Boha a zná on tebe?

Další Ježíšův výrok se týká uspořádání vztahů mezi nejbližšími. Ježíš si činí nárok na to nejprvnější místo: „Kdo miluje otce nebo matku víc nežli mne, není mne hoden; kdo miluje syna nebo dceru víc nežli mne, není mne hoden.“ (Matouš 10:37) V jistém smyslu a v kontextu Matoušovy 10. kapitoly můžeme tento Ježíšův výrok označit za prorocký, protože se nejednou naplnil v následujících staletích, kdy docházelo k pronásledování křesťanů. I dnes se v některých částech světa stává, podobně jako v minulosti, že rodina udá svého vlastního člena – křesťana těm, kteří křesťany pronásledují, vězní, mučí i zabíjí. A mnohem dříve, než toto nastane, si každý křesťan projde rozhodováním, zda být zadobře s těmi, kdo jsou jeho nejbližšími a které má rád, anebo bude riskovat názorovou neshodu, či dokonce nenávist ze strany své rodiny rodiny tím, že vyzná svou víru v Ježíše Krista.

V širším významu se však Ježíšův požadavek dotýká každého křesťana a přesahuje i do období relativního klidu a míru vůči křesťanům. Známe to z příběhu, kdy za Ježíšem přišli jeho bratři s matkou a Ježíš svým posluchačům řekl, že jeho rodinou jsou všichni, kdo činí vůli jeho Otce v nebesích. (Matouš 12:50) Jak tomu rozumět? Rozbíjí Ježíš rodiny? V žádném případě! Bůh stvořil člověka jako muže a ženu a v celém Písmu najdeme řadu výroků, které vedou oba manžele k zodpovědnosti za budování vztahu vzájemné lásky, důvěry a úcty. Celá řada dalších výroků pak řeší totéž na úrovni „rodiče-děti“ a obráceně. Přesto Bůh – jako Stvořitel – přikazuje člověku, aby ve svých vztazích postavil na první místo jeho samotného – Hospodina. (Deuteronomium 6:5) A podobně to vyjádří později Ježíš (Mt 10:37)

Co to znamená v praxi? Jako rodič se snažím naslouchat svým dětem a když mají nějaké přání, snažím se ho splnit, je-li rozumné. Když však k témuž vyjádří  odlišné přání má žena, dám přednost přání mé ženy (chce se mi dodat: je-li rozumné :-). Milovat Ježíše „více než…“ pak znamená, že v hierarchii mých hodnot má nejvyšší vliv na mé rozhodování má víra v Ježíše jako Spasitele. Pro méně znalé: ve skutečnosti to znamená vzápětí přijmout např. i příkaz: …milovat mou ženu a obětovat se pro ni podobně jako Ježíš, který se obětoval za lidi (Efezkým 5:25). Tudíž rodina z takového uspořádání vztahů nemůže vyjít špatně.

Kým je pro tebe Ježíš? Jaké pořadí v hierarchii vztahů tvého života zaujímá?  

Posledním z výroků (ne, že by jich nebylo více) je: „Kdo chce jít se mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne.“ (Marek 8:34) V Ježíšově době byl kříž popravčí nástroj. Nést kříž v tomto smyslu znamenalo připravenost položit život kvůli následování Krista. Už jsme se tohoto rizika dotkli výše. Ale zde je Ježíš zcela otevřený. Kdo jej chce následovat, nemůže počítat jen s přízní lidí, ale někdy i s jejich nenávistí. Mnoho křesťanů prožilo život v relativním klidu a měli hezké vztahy s nejbližším okolím. Ale mnoho jich pro svou víru zažilo posměšky, ústrky, napadání, vězení, týrání i smrt. Paradoxně – přestože je Ježíšovo učení mírumilovné – učí člověka milosrdenství, odpouštění, shovívavosti, laskavosti, spravedlnosti. Sám Ježíš touhle cestou prošel, zažil přízeň i nenávist a nakonec i on sám nesl svůj kříž až na Golgotu. Když pak na něm ukřižovaný v bolestech umíral, stihl ještě odpustit svým nepřátelům, kteří jej nenáviděli.

Následování Krista není jen chození na bohoslužby, je to způsob života. A projevy milosrdenství, ochota opakovaně odpouštět, projevy laskavosti, vnímavost na nespravedlnost  – to někdy vyžaduje skutečné sebezapření. Jenže kdo chce jít za Kristem, nemá moc na výběr. Následování je něco jiného než pouhé ústní přihlášení se ke Kristu. Vyžaduje vše shora zmíněné – 1) poznávání Krista, 2) lásku k němu na prvním místě a nakonec odhodlání 3) následovat ho i za cenu nepochopení, nenávisti a možná i smrti. 

Příběh má však pokračování – Ježíš třetího dne povstal z hrobu a vystoupil na nebesa. Jako smrt neměla poslední slovo u Krista, nebude mít poslední slovo ani u těch, kdo se ho rozhodli následovat. (Marek 8:35)

Uvedené Ježíšovy výroky jsou vskutku radikální. Nutí totiž každého, kdo se nazývá křesťanem, aby přemýšlel, co pro něj znamená „věřit“. Na jedné straně je spasení zdarma, je „Božím darem“, jak říká Písmo, a je dostupné každému, kdo uvěří. Spásu si člověk nemusí zasloužit ani ji dodatečně odpracovat, stačí tento Boží dar vírou přijmout. Ježíšovy výroky nás však nutí položit si otázku, zda je naše víra pouze intelektuální záležitostí, anebo způsobem našeho bytí.

Stanislav Lanc