PCO Melnik

5/5 based on 1 reviews

About PCO Melnik

Informace o nás

Pravoslaví – dědictví z úsvitu českých kulturních dějin

 

Co je pravoslaví

Slovo pravoslaví je staroslověnským překladem řeckého slova orthodoxia a vymezuje rozdíl mezi Pravoslavnou církví a ostatními křesťanskými vyznáními. Řecký termín orthodoxia se skládá ze slov orthé – pravdivý, pravý, správný a doxa. Pojem doxa je na jedné straně označením pro smýšlení, nauku, víru, a na straně druhé znamená také oslavu (známe například z vánočního andělského chvalozpěvu „Sláva na výsostech Bohu, a na zemi pokoj, lidem dobrá vůle.“ - L 2,14), přičemž oba tyto významy spolu velmi úzce souvisejí.  Podle pravoslaví tak pravá nauka o Bohu zakládá pravou oslavu Boha. Tedy se zdůrazňuje to, že jde o víru, která je pravověrná a jež je těsně spjata s oslavou Boha – bohoslužbou.
Důležitým rysem pravoslaví je, že věrouka a dogmata zde nejsou něčím vyspekulovaným, ale jsou tu kvůli oslavě Boha. Každá věroučná pravda je zároveň oslavou Boha a naopak každá (pravoslavná) oslava Boha je věroučně správná. Nemohou-li dogmata oslavovat Boha, jsou zbytečná.
Pravoslaví, pravoslavná církev či ortodoxní církev (z výše uvedeného řeckého orthodoxia) je křesťanská církev složená z vícero územních církví, které dohromady tvoří pravoslavné společenství. Pravoslavné církve mají své počátky v prvotní křesťanské obci v Jeruzalémě a dále pak ve východní části římské říše, proto bývají někdy označovány též jako východní církev. Pravoslavné církve sdílejí církevní nauku a praxi, proto se o nich někdy hovoří jako o jediné pravoslavné církvi.
Pravoslavná církev je potom společenstvím samosprávných místních církví, z nichž každá je autokefální, tj. řízená vlastním nejvyšším představitelem - prvním z místních biskupů. Všechny světové místní pravoslavné církve jsou sjednoceny nikoliv na správním principu jednoho pozemského ústředí (hlavy), nýbrž na principu společné pravoslavné víry, církevního učení zakládajícího se na Písmu a Tradici, a jednotou ve svatých Tajinách (svátostech). Pravoslavné církve užívají při liturgii buď starých jazyků (ve slovanských církvích často církevní slovanštiny, což je novější forma staroslověnštiny), nebo současných jazyků národních. Biskupové, kteří představují celou místní církev, bývají nazýváni patriarchové, metropolité nebo arcibiskupové. Ti předsedají biskupskému sboru, který představuje nejvyšší kanonickou, věroučnou a administrativní autoritu církve.
Nesprávný je názor jakoby pravoslavná církev vznikla teprve v roce 1054 odtržením od Říma. Staré patriarcháty nikdy nebyly Římu podřízeny, i když římský patriarcha, jakožto biskup hlavního města římské říše požíval veliké autority. Vztah ostatních patriarchů k římskému byl stejný, jako mezi sebou, tj. vztah rovnosti. O odtržení od Říma lze hovořit u církví, které se utvořily na západě na základě reformace, neboť před reformací byly součástí římské církve.
Křesťanská Písma Nového zákona byla navíc napsána řeckým jazykem, kterým se tehdy hovořilo a psalo i v Římě a je tedy přirozené, že velikou odezvu našlo křesťanství v řeckojazyčném světě, kterým byla tehdejší Římská říše. Tato říše své hlavní město přenesla do svého středu v polovině 4. století po Kristu na břeh Bosporu do města Konstatinova (do Konstantinopole, slovansky Cařihradu), pojmenovaného po prvním křesťanském Římském císaři. Po několika stoletích se fakticky Konstantinopol stala mnohasettisícovou metropolií celého světa. Po obsazení západní části Římské říše barbarskými kmeny tato Římská říše přetrvala ve své východní části až do pádu Konstatinopole roku 1453. Tato Římská, někdy také nazývaná Byzantská říše trvala jedenáct set let a její dějinný význam je nedozírný. Během svého trvání procházela vývojem, epochy mocenského i kulturního vzmachu se střídaly s obdobími krize a úpadku. Přesto řadu staletí zůstávala nejmocnějším, hospodářsky i společensky nejstabilnějším státním útvarem celé Evropy, a tak přispívala k zajištění mocenské stability v podstatné části Středomoří i dalších přilehlých oblastí. K jejím obrovským historickým přínosům patří, že zabránila pohlcení Evropy islámem, a tak ji umožnila, že se mohla dále rozvíjet na vlastních kulturních základech.
Je také důležité, že jestliže se díky Byzanci dokázala ubránit evropská civilizace proti islámu zvenčí, její další zásluhou bylo to, že se tato civilizace vůbec dokázala udržet, a že klasická vzdělanost neupadla zcela v zapomenutí a díla starověkých řeckých autorů zůstala zachována a nepřestávala poskytovat středověkým tvůrcům inspiraci a sloužit jim jako vzor. Jen díky tomu, že rukopisy antických autorů byly znovu a znovu opisovány byzantskými písaři, mohli se s nimi seznámit jejich současníci na Západě, a mohli je později použít humanističtí učenci. Díky Byzanci se mohla starověká díla stát základem obrody evropského myšlení a umění.
Velmi zajímavý je jeden rys zahraniční politiky Římské-Byzantské říše, její mise. Tato říše se nesnažila své sousedy podrobit a utiskovat, ale spíše se jim, pokud byla nějaká naděje na úspěch, pokoušela poskytnout křesťanství, řecko-římskou kulturu a římské právo, aby se nemusela bát věčných útoků, povstání a bouří. Při jedné z těchto misií vznikl staroslověnský jazyk a staroslověnská kultura. Staroslověnština byl tak jedním z prvních kulturních jazyků, který přinášel křesťanství, Písmo svaté, bohoslužby, písemnictví, kulturu a zákony mnoho let před francouzštinou, španělštinou, italštinou, němčinou a angličtinou.  

 

Pravoslavná církev v ČR

Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku (PCCZS) je jednou z nejmladších pravoslavných církví, autokefalita (samostatnost) jí byla udělena moskevským patriarchátem 8. prosince 1951, řecký svět ji jako autokefální uznal až 27. srpna 1998.
Ačkoliv je historie samostatnosti PCCZS krátká, historické kořeny, na něž odkazuje, jsou velmi hluboké a ze slovanských zemí nejstarší. Její dějiny však provází periodické tragické vměšování státu do církevních záležitostí. PCCZS  se chápe být pokračovatelkou velkomoravské misie, která směřovala na pozvání knížete Rostislava (kanonizován 30. 10. 1994)  na území, jež z velké části tato církev zaujímá. Po potlačení cyrilometodějství a slovanské bohoslužby na území Velkomoravské říše v 9. století, se udržovala ještě slovanská bohoslužba do začátku 12. století v Čechách a na Slovensku, v jehož východní oblasti přetrvala až do současnosti. Na tomto faktu nic nezměnilo ani násilné sjednocování pravoslavných křesťanů s Římem v 16. a 17. století a vznik tzv. Řeckokatolické církve.
Je třeba také říci, že nejstarší čeští svatí Václav, Ludmila a Prokop jsou těsně svázáni se slovanskou bohoslužbou a staroslověnskou kulturou. Sv. Ludmila je první slovanskou svatou, v ruské církvi velmi uctívanou a nejstarší staroslověnská legenda O svaté Ludmile, v podobě jaké ji známe dnes, se zachovala na Rusi, byť její vzor mohl pocházet ze Sázavského kláštera. PCCZS zaujímá kladné stanovisko také k Janu Husovi a Jeronýmu Pražskému, nicméně je nepovažuje za svaté. Je historickým faktem, že husité vyslali na samotném sklonku Byzance poselstvo do jejího hlavního města, Konstantinopole. Taktéž je historickým faktem, že slovanská bohoslužba a staroslověnská kultura měly být v druhém tisíciletí zapomenuty, byť se ještě Karel IV. pokusil o jakési její oživení, když pozval do pražského kláštera na Slovany slovanské bendiktíny, kteří sice sloužili bohoslužbu církevněslovansky, ale byli již jiné, Západní tradice.
Český lid si ale i v nejtěžších chvílích dovedl uchovat národní jazyk a toužil po srozumitelné bohoslužbě (např. husité) a srozumitelné Bibli (Bible Kralická). Tyto touhy a národní jazyk se staly základním předpokladem vzniku národního obrození. Existence staroslovanské písemnosti ve světě, a též dříve u nás, láska k národu a jeho dějinám vedly Josefa Dobrovského k vědeckému zájmu o staroslovanštinu a zároveň o nejstarší literární památky u nás – legendy o sv. Cyrilovi, sv. Metodějovi, sv. Ludmile, sv. Václavovi, sv. Prokopovi. A tak na samém počátku 19. stol. dochází také k obrození pravoslaví. V revolučním roce 1848 se sloužila v Praze manifestačně za velké účasti lidu slovanská liturgie. V té době se již stále zřetelněji objevují snahy po obnovení slovanského pravoslavného křesťanství v českém národě a někteří vzdělanci přecházejí k pravoslaví. Z velké části zásluhou významných osobností české vědy a kultury (Sladkovského, Braunera a Riegra) byl v Praze r. 1870 otevřen pro pravoslavné bohoslužby chrám sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí. Chrám navštěvovala převážně česká inteligence, sloužilo se v církevně slovanském jazyce. Matričně příslušeli pravoslavní Češi jednotlivě napřed ke knězi řecké církevní obce ve Vídni a od roku 1893 ke knězi srbské církevní obce tamtéž. Totiž jen pravoslavní Srbové v Uhrách požívali jako obránci státu proti Turkům církevní svobody a udrželi si pravoslaví. Přístupy Čechů k pravoslaví v letech 1900-1908 se zabývala i ministerská rada ve Vídni, která v nich viděla přes dávno vydaný Toleranční patent velké nebezpečí. Vhodnější podmínky pro normální pravoslavný život nastaly po vzniku samostatné Československé republiky v r. 1918.  
Kromě malé skupiny lidí, která pravoslaví plně přijala, vznikla v mladé Československé republice tzv. Československá církev (později Církev československá husitská), která ve svých začátcích a v době hledání také hleděla k pravoslaví. Vznikla odchodem statisíců věřících od římskokatolické církve po Vánocích 1919. Její vznik je spojen s politickými změnami po první světové válce, kdy nově vzniklá Československá republika hledala nejen politickou, ale i duchovní a náboženskou identitu. Římskokatolická církev totiž byla od konce 19. století zejména v intelektuálních a politických kruzích chápána jako jeden z nástrojů habsburské politiky. Jako většinový se však v Československé církvi ukázal liberálně radikální směr a menšinová pravoslavná frakce společenství opustila a začala budovat čistě pravoslavné společenství. V té době již žila v Československu početná nebolševická ruská emigrace, která budovala své chrámy a měla své duchovenstvo. Růst pravoslaví však těžce zasáhla nacistická okupace. Pravoslavný biskup Gorazd (Pavlík) se s okupací nemohl smířit a vystupoval proti zrůdné nacistické ideologii a někteří duchovní se zapojili do protinacistického odboje. Arcibiskup Savatij (Vrabec) za války pomáhal Židům. Po udání byl v květnu 1942 zatčen a poslán do vězení, zbytek války strávil v koncentračním táboře Dachau. Těžkou ránu pravoslaví zasadila heydrichiáda, neboť vojáci vyslaní exilovou londýnskou vládou, kteří při vojenské akci smrtelně zranili zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, našli své útočiště v kryptě pravoslavného kostela sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici v Praze 2. Po odhalení jejich úkrytu byl biskup Gorazd, duchovní Vladimír Petřek a Václav Čikl a jejich spolupracovníci zatčeni gestapem, mučeni a nakonec 4. a 5. 9. 1942 popraveni na střelnici v Kobylisích. Jejich rodiny byly zavražděny 24. října 1942 v koncentračním táboře Mauthausen, pravoslavné církvi byl zkonfiskován majetek a její činnost zakázána.
Poválečná doba nalezla pravoslaví v české části republiky zdecimované heydrichádou a zasahovat ji začala také sovětská moc. Bezprostředně poté, co koncem roku 1944 vstoupila Rudá armáda na území někdejšího Československa, přesněji řečeno Slovenského štátu, začaly sovětské bezpečnostní orgány stíhat některé skupiny místního obyvatelstva. Byli to lidé, kteří byli charakterizováni jako kontrarevoluční, a tedy mohli ohrozit sovětské zájmy v Československu. Tzn. pravicoví politici, ruská emigrace, ukrajinští nacionalisté, osoby, jež se mohly potenciálně stavět proti připojení Podkarpatské Rusi k Sovětskému svazu, čeští reemigranti z Ruska po roce 1917, ruští legionáři a další. S Rudou armádou přicházeli důstojníci NKVD se seznamy nepohodlných lidí, kteří často navždy zmizeli v sovětských gulazích.
Během 40 let komunistické vlády se pravoslaví vedlo jako většině církví, špatně, volyňští češi, kterých se vrátilo po válce do své původní vlasti kolem 50 000 a jichž byla většina pravoslavná, byli považováni za nespolehlivé, neboť utekli z komunistického „ráje“ a mohli o něm pravdivě informovat. Sovětští občané měli většinou příbuzné ve své původní vlasti a těm hrozil těžký trest, pokud by se projevili nějak neposlušně vůči komunistické moci. Nezřídka byli příbuzní zdejších členů pravoslavné církve v sovětských gulazích a šlo jim denně o život, takže bylo velmi snadné, ty kteří byli zde, vydírat. Pravoslaví navíc bylo po roce 1950 zneužito při likvidaci tzv. Řeckokatolické církve. Jde o velmi citlivou otázku, která se ale až na výjimky týká východního Slovenska.
Lehčeji se začalo dýchat až po roce 1989. Duchovenstvo pražské diecese učinilo pokání za své chování v komunistickém režimu, byly normalizovány vztahy s řeckými církvemi a církevní život hledal své místo v nových podmínkách, kostely se naplnily.
Zvláštností Ústavy zdejší pravoslavné církve je již od roku 1928 její demokratický charakter, kdy se lid podílí na rozhodování o záležitostech církve a dokonce se účastní volby biskupů. Unikátní se stala místní autokefální církev po rozdělení Československa v roce 1993, kdy zůstala jednotnou, pouze se přejmenovala na Pravoslavnou církev v českých zemích a na Slovensku a tedy zaujímá území dvou států. Důležitým principem rozhodování se nově stala 2/3 většina, aby se zabránilo hlasování na národnostním principu, což na druhé straně přináší snadnou možnost obstrukcí.
Je důležité toto vše říci, aby bylo jasné, že pravoslaví je součástí zdejších dějin a pravoslavní jsou těsně spjati s počátky naší státnosti a prolévají bez ohledu na národnost krev za naší vlast, za níž se také denně modlí.

 

Pravoslaví na Mělníku

Svatá Ludmila, snad rodem z Mělníka, přijala křest z rukou sv. Metoděje a byla velkou propagátorkou křesťanské víry a ochránkyní slovanského křesťanství. O tom, jak velice si sv. Ludmila oblíbila slovanskou liturgii a vzdělanost, svědčí to, že svého vnuka Václava dala učit od kněze nejprve „knihám slovanským“ a teprve později latině. Pěstování vína je u nás těsně spjato s křesťanstvím, neboť se bez něj křesťanské bohoslužby neobejdou.
Po vzniku samostatného Československa zajížděl od 20. let minulého století sloužit na Mělník arcibiskup Savatij (Vrabec), rodem z pražského Žižkova. Není mi však známo kam, nebo ke komu. Je možné, že šlo o pravoslavné manželky legionářů, anebo i o legionáře samotné, kteří nezřídka přijali pravoslaví. Jisté je, že v dokumentu z roku 1939 hovoří arcibiskup Savatij o (ukrajinské?) pravoslavné obci na Mělníku. Vzhledem k tomu, že se po 2. světové válce stal arcibiskup Savatij soukromou osobou a jeho osobní archiv se nezachoval, nejsou větší podrobnosti známy. Podle dobových komentářů reálně tato obec neexistovala, faktem však bude, že se na Mělníku jistě konaly nepravidelné a možná i pravidelné pravoslavné bohoslužby. Možná si vzpomene někdo z pamětníků.
Protože podle posledního sčítání lidu z roku 2011 se v mělnickém okrese přihlásilo k pravoslaví 312 obyvatel, čímž je po římskokatolické a Českobratrské církvi evangelické třetí nejpočetnější církví v okrese a také zde žije 3164 občanů Ukrajiny a kolem 600 občanů z dalších pravoslavných zemí, takže lze předpokládat, že je reálně druhou nejpočetnější, bylo po mnoha desetiletích přistoupeno k přípravě pravoslavných bohoslužeb a očekává se zřízení Pravoslavné církevní obce v Mělníku a její registrace na MK ČR. Vybavení pro bohoslužby z velké části poskytl chrám Zesnutí přesvaté Bohorodice na Olšanských hřbitovech v Praze 3, který byl postaven v letech 1924-25 a na financování jehož stavby se podílela ruská komunita žijící v tehdejším Československu, předseda první československé vlády, pravoslavný věřící Karel Kramář, který je tam také se svou ženou pochován v kryptě, a finanční prostředky přišly též ze Srbska. Nemalý dar na stavbu poskytl anonymně také Antonín Švehla.
Vyhledáním důstojného místa a vedením bohoslužeb na Mělníku byl pověřen místní občan, ženatý pravoslavný kněz, tajemník Úřadu eparchiální rady Pražské pravoslavné eparchie (diecese) v Praze a docent pravoslavné dogmatiky na Ústavu východního křesťanství Husitské teologické fakulty University Karlovy, doc. ThLic. Pavel Milko, PhD.
Konání pravoslavných bohoslužeb bylo zahájeno 26. 7. 2015 v adaptovaných prostorách v kapli svaté Ludmily Na Pšovce - Českolipská 1112. Více o bohoslužbách zde a jak se dostat ke kapli a kontakt zde.



Literatura:
P. Aleš, Pravoslavná církev u nás, Brno 1993,
P. Marek  – V. Bureha, Pravoslavní v Československu v letech 1918-1953. Příspěvek k dějinám Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku, Brno 2004.
P. Marek – V. Bureha  – J. Danilec, Arcibiskup Sawatij (1880 – 1959). Nástin života a díla zakladatelské postavy pravoslavné církve v Československé republice, Olomouc 2009
J. Šuvarský, Biskup Gorazd, Praha 1979
G. Vopatrný, Pravoslavná církev v Československu v letech 1945-1951, Brno 1998

Contact PCO Melnik

Address :

Českolipská 1112, 276 01 Mělník, Czechia

Website : https://www.pravoslavi-melnik.com/
Categories :
City : Mělník

Českolipská 1112, 276 01 Mělník, Czechia
K
Kobatsi Khrystyna on Google

Write some of your reviews for the company PCO Melnik

Your reviews will be very helpful to other customers in finding and evaluating information

Rating *
Your review *

(Minimum 30 characters)

Your name *