Římskokatolická farnost u kostela sv. Prokopa Praha - Braník - Školní

Svatý Prokop

Ant.: "Bůh ho vedl do ticha samoty a mluvil k jeho srdci."

Pro nedostatek zpráv není možné stanovit rok narození sv. Prokopa.
Ze sázavských letopisů popisujících světcovu smrt v roce 1053, můžeme pouze odhadnout pravděpodobné datum narození.
Z historických a antropologických bádání se potom usuzuje na dobu mezi roky 970 až 985.

Prokopovi rodiče byli zemanského stavu, bohabojní a šlechetní lidé, kteří nebyli tísněni chudobou, ale ani neoplývali bohatstvím. Básník žijící ve 13. století nazývá světcova otce starým kmetem z Chotouně, a proto je toto místo označováno jako rodiště sv. Prokopa. Otec se prý jmenoval Vít a matka Božena.

Není jasné, jestli jméno Prokop získal od rodičů nebo je později sám přijal, protože bylo tenkrát u mnichů zvykem, že s novým životem přijali i nové jméno. Jméno Prokop je řeckého původu a znamená muže činícího pokrok v práci, i když nalezneme i takové výklady, kdy se význam jména hledá v latinském spojení "procus pius" tj zbožný milovník.

Jako dítě prý neměl moc rád dětské hry, ale nacházel zálibu
v pobožnostech. Už od mládí se toužil stát knězem, a proto hledal literární vzdělání. V té době byla církevní služba ještě rozdělena na latinský a slovanský způsob, který se lišil v obřadech a liturgické řeči. Prokop se rozhodl pro přípravu k slovanskému kněžství. Dosvědčuje to ve 12 století nejmenovaný sázavský mnich: "Sv. Prokop vyučiv se kanonickým řádem slovanskému písmu, od biskupa Kyrilla někdy vynalezenému a ustanovenému, stal se výtečným knězem světským." Světcův životopis ze 13. století uvádí, že vzdělání získal na Vyšehradě, ale dnešní badatelé se domnívají, protože škola na Vyšehradě vznikla až po Prokopově smrti, že vzdělání získal od některého staršího kněze formou individuální výuky a stal se knězem. Měl i vlastní rodinu, jak bylo v té době běžné i u světských kněží (o celibát u duchovních osob začal usilovat až papež Řehoř VII (1073 - 1085). Po zralé úvaze a dohodě
s manželkou a synem Jimramem však od rodiny kolem roku 1000 odešel a stal se mnichem Břevnovského kláštera (založen sv. Vojtěchem a Boleslavem II) pod vedením druhého tamního opata Jeronýma řečeného také Dobromír. Po nějaké době však zatoužil po čase stráveném o samotě s Bohem, takže poprosil o propuštění a usadil se v jeskyni dalejském údolí u Jinonic, kde žil osamoceným poustevnickým životem v modlitbě, postu a bdění. Když byl objeven pastýři a jeskyni opustil, přesunul se asi kolem roku 1009 na vzdálenější místo do Posázaví. Pověst o něm a jeho ctnostech se v okolí šířila a na její doslech přicházeli houfně lidé oné země, aby mu nabídli dary své oddanosti a zbožně se poroučeli jeho modlitbám...a on zvlažoval mluvou svých kázání srdce svých posluchačů a rádlem svého poučování napravoval vítaně jejich mysli....

S pomocí knížete Oldřicha tak postupně vznikla kolem Prokopovy poustevny mnišská osada obydlená učedníky, kteří chtěli žít stejně jako on. Nejprve zde vznikl dřevěný kostelík ke cti Panny Marii a sv. Jana Křtitele a posléze i klášter. Prokop v něm byl v roce 1035 synem Oldřicha, Břetislavem I, a biskupem Šebířem uveden do úřadu opata nově vzniklého kláštera. Sázavský klášter byl jedním z posledních míst
v Čechách, kde se provozovala liturgie ve staroslověnštině a pěstovala staroslověnská vzdělanost obecně. Jako opat řídil sv. Prokop své mnichy pravidlem pokory a zásadou sv. Benedikta: "Modli se a pracuj!" jeho úsilím bylo: "Vše pro Boha!" Byl vlídný a štědrý a úspěšně bojoval proti zlu a ďáblovým pokušením.

Dne 25. března 1053, na svátek Zvěstování Panny Marie, Prokop
v požehnaném věku v kruhu svých žáků, mezi nimiž nechyběli ani jeho syn Jimram a synovec Vít, zemřel v pověsti svatosti. V posledních dnech života předpověděl Jimramovi a Vítovi šestileté vyhnanství
i vládu knížete Spytihněva a Vratislava. V té době také pobýval
v klášteře jeden nemocný host. Tomu Prokop řekl, aby počkal do druhého dne a po jeho smrti si odnesl plášť, kterým byl přikryt.
U Prokopa nemoc vyvolala záchvat, rozloučil se s bratřími, které naposled napomínal i těšil a pak zesnul. Nemocný host po oblečení světcova pláště dosáhl úplného uzdravení.

Sv. Prokop byl pochován v dřevěném chrámu, který před lety vlastníma rukama budoval a kde se odehrávaly společné modlitby sázavských mnichů. Prokopův hrob se pozvolna stával místem úcty a přibývala svědectví lidí o zázracích v jejich životě na přímluvu Prokopovu. Začal rozkvétat nový světcův život - život věčného nebeského přímluvce. Za vlády prvního dědičného krále Přemysla Otakara I. a římského papeže Inocence III. lidovou úctu a péči Prokopových mnišských následníků
o jeho dílo, završilo oficiální svatořečení. Slavnost proběhla 4. července 1204 přímo v Sázavě, tehdy již v kamenném románském chrámu, který vystřídal původní dřevěný. Před oficiálním svatořečením se zkoumaly Prokopovy zázraky a mluví se o devíti. Tehdy se prý přihlásili i lidé
z okolí s tvrzením, že viděli Prokopa orat s pluhem, do nějž byl zapřáhnut čert a světec že měl v ruce kříž (jedná se mimojiné také
o místní vysvětlení brázdy mezi Chotouní a Sázavou). Druhá verze tohoto obrazu, kterou uvádí Jar. Kadlec je, že vznikl díky neporozumění větě z nejstarší legendy, v níž se uvádí, že "srdce svých posluchačů svlažoval slovy svatých kázání a rádlem poučování napravoval jejich mysl." A poslední vysvětlení uváděné Jar. Němcem říká, že legendární vyobrazení s čertem "značí vítězství nad zlobou pekelné moci, která stále zasahuje do lidských osudů."

Svatý Prokop byl postaven po bok prvních českých zemských patronů - vedle příslušníků knížecího přemyslovského rodu sv. Ludmily a sv. Václava a slavníkovského biskupa sv. Vojtěcha. V křesťanském nebi spolu s nimi začal působit sv. Prokop jako divotvůrce a ten, kdo přemáhá temnoty a síly zla a vítězí nad nimi. Zřejmě krátce po jeho smrti ve 2. polovině 11. století byla napsána první staroslověnská prokopská legenda.

Ve středověku byl svatý Prokop zobrazován jako řeholník v mnišském oděvu. V baroku také jako opat v pontifikáliích s berlou a mitrou. Může mít též knihu a od 17. století kříž. Jeho hlavním individuálním atributem je spoutaný ďábel, kterého má u nohou nebo na kterém přímo stojí.

--------------------

Zdroje:

Dr. František Krásl: Svatý Prokop str 23/161

Svatý Prokop: https://www.klaster-sazava.cz/cs/o-klasteru/sv.-prokop-a-pisemne-prameny

Světci k nám hvoří: https://catholica.cz/?id=2892 - zpracoval Jan Chlumský